Vzpomínky br. ing. Aleše Janáka

Vzpomínky br. Ing. Aleše Janáka na obnovenou činnost Junáka v Sušici po květnu 1945.

Část 1: Jak jsme začínali

        Začalo to ustavením Revolučního národního výboru dne 5.května 1945 a již tento den jsem byl svědkem, jak bratři Švelchové  s československou páskou na rukách odváděli do věznice na sušické radnici udavače a kolaboranty s Němci. Druhý den jsem spolu s nadšenými obyvateli města vítal vojáky Americké armády. V polovině května městský rozhlas oznamoval, že do města přijíždí  Československá lehká obrněná brigáda, která bojovala po boku spojenců na Západě  proti fašistům a hlavně se vyznamenala  v bojích u města Dunkerque. Členové  této brigády se stali hosty téměř v každé sušické rodině a my jsme s velikým očekáváním poslouchali jejich životní příběhy. Pro nás třináctileté kluky to oslavné i revoluční období se rychle odrazilo i v našem dalším mimoškolním životě. Přestali jsme si na hradbách Anděla Strážce hrát na četníky a zloděje a začínali jsme se zajímat více o poválečné dění. Když můj otec se jednou vrátil z jednání Městské kulturní komise, přišel s informací, že Vojtěch Scheinost ve městě shromažďuje mladé příznivce k obnově skautingu. Otec, jako předválečný archivář  a historik města, znal dobře rodinu Scheinostů, a tak již za pár dní nás Vojta ( se skautskou přezdívkou „ Sir“) učil jezdit na své motorce na silnici vedle Sola ve směru na Hrádek. Když jsme jednou skončili s motorkou v příkopě, objevili jsme za plotem sirkárny výrobek se znakem Wehrmachtu, balený v nepromokavém asfaltovém papíru. Podařilo se nám vylomit hroudu hmoty z obalu skrze plot, ale o jejím zkoumání píši až v další části.

Brzy jsme se seznámili s dalšími organizátory obnovy skautingu pod hlavičkou Junáka, bratry Honzou a Karlem Kučerů, Jirkou Koukolem, Honzou Janouškem, Karlem Pokorným, a s nimi již spolupracoval i můj starší bratr Jirka. My, co jsme bydleli Na Burince, jsme se začali scházet převážně s Jirkou Koukolem a konali společné vycházky do přírody v okolí Kalov a podél Otavy, později i s ostatními ve městě u Janoušků, v Luhu apod. Problémy s košilemi barvy khaki nám pomohly řešit maminky často obarvením a brzy nám Sir opatřil lilie, opasky a šátky. Již počátkem prázdnin malý junácký oddíl vypochodoval na první společný výlet směrem na Podmokly, Nezdice  s cílem Javorník  s nadšeným zpěvem:

„ Po bílé silnici skauti jdou …………….sluníčko tak nelítostně pálí a náš cíl je někde v dáli…….“

Jádro našeho mladého junáckého kolektivu tehdy tvořili spolužáci po ukončení 3.tř. měšťanské školy na Burince , např.Bohouš David, Franta Holeček, Karel Kintzl, Milan Kotál, Karel Rendl, Honza Ritter aj. Zapojovali jsme se přes léto i do akcí vznikajícího SČM. Samostatně ve dvojicích začali jsme podnikat i dvoudenní výlety podél Vydry a tam někde jsme jednou odzkoušeli tu tajemnou hmotu ze sirkárny – byla to umělá mlha a stačilo zapálit malý kousek k tomu, abychom přivolali do zahaleného údolí četníky a hasiče. Naštěstí jsme včas zmizeli. Ještě o prázdninách jsem s otcem, funkcionářem Klubu českých turistů, a bratrem, chodil po bývalých turistických cestách Šumavy a maloval nové orientační značky na stromy a patníky.

Po prázdninách jsme téměř všichni nastoupili do tercie obnoveného reálného gymnázia. Díky tomu, že otec působil již jako jeho ředitel, vyčlenil nám postupně pro činnost Junáka suterénní místnost pod bytem školníka pana Exnera. Hlavně ten nám pak pomohl i s vyklizením prostor zaneřáděných německým vojskem. Po vyzdobení první klubovny  již zde začala naše pravidelná zábavná a poučná činnost podle regulí Junáka. Tehdy vedl náš junácký oddíl Honza Kučera s přezdívkou Hiawatta. Měli jsme 2 družiny, družinu „Vyder“ vedl jako rádce Karel Kučera s podrádcem Karlem Pokorným a byli v ní  převážně studenti humanitní tercie, např.Milan Jindrák, Milan Kotál, Ivan Šubrt aj. Druhou družinu „Lišek“ vedl rádce Jirka Koukol , podrádcem  byl můj starší bratr Jirka a v družině vedle mne byli studenti reálné tercie , např. Bohouš David, Franta Holeček, ale i Karel Rendl - Bandur. Později byla vyčleněna v gymnáziu i další místnost pro klubovnu „Vlčat“.

ČÁST 2. –  U táborového ohně.

        První letní tábor jsme měli v létě 1946 kousek od silnice ze Srní na Prášily blízko potoka Křemelná. Vedl jej bratr Hiawatta, a protože se ještě v lesích potloukali Banderovci, byl ozbrojen pistolí. Také nás skoro každý den navštěvovala četnická hlídka s dotazy na případné události. Stanový tábor byl ještě bez podsad, z venku ohraničený ohradou z kulatin vypletenou chvojí, uprostřed se strážní věží  a stožárem , v popředí s vysokou bránou. Vedle junáckých slibů, výletů do okolí  i plnění prvních bobříků, finančně důležitou náplní byl sběr borůvek pro pražskou firmu Zátka. Ke stravování nám každý den mlékaři u silnice nechávali konev s mlékem s pecny chleba. K hlavnímu jídlu vařili se především polévky a guláše. Jídelníček  jsme si doplňovali  ručním odchytem pstruhů v blízké Křemelné.

Druhý náš letní tábor se konal následující rok mezi Srním a Modravou . Nad silnicí protékal Vchynicko-Tetovský kanál, vybudovaný  někdy v 19.století  pro splavování dřeva do nádrže v Srní a pak na Čeňkovu pilu. Organizaci tábora zajišťoval zástupce vedoucího oddílu bratr Jirka Koukol a ve funkci provianťáka  bratr Jirka Janák. V Sušici na pile jsme si předem opatřili krajinky a na dvorku u Holečků v Benátkách připravili podsady a prkénka na postele.

Po dvojicích podle sestaveného jídelníčku, s pomocí maminek, jsme se učili vařit.

        Tomu odpovídaly i zásoby, které nám spolu s podsadami na místo přivezla četnická pátračka díky tomu, že v našem středu byl syn velitele četníků bratr Streibl. Vlastní  stavba stanů byla skoro rutinnou záležitostí. Pak ještě krytá kuchyňka s výdejním okénkem, latrina, stožár a první nástup ke vztyčení oddílové vlajky. Vedle protékající potok Vydry byl ledový, ale po ranním bosém běhu krajinou nám při ranní hygieně nevadil. Na koupání jsme však chodili do kanálu. Výlety a bojovky na trase Srní-Modrava byly v Klostermannově přírodě jedinečné, ale specifikou tohoto tábora bylo řádění „Zelené příšery“, která nás zpravidla ráno překvapovala nějakou neplechou a vždy vzkazem na ohořelém papíru. Jednou to bylo i přes noční hlídkovou službu zmizení hrnce na vaření čaje, podříznuté prkénko na latrině, zmizení stanu nad velitelskou podsadou a nakonec ztracené kecky bratra Koukola visely ráno na stožáru. Během pobytu jsme museli přes den čelit i nájezdům sousedních táborů při ochraně naší vlajky. Na konci tábora byla „Zelená příšera“ odhalena – byl to bratr Franta Holeček, s kterým jsem celý tábor spal ve stanu, a vše potřebné si připravil doma.

Junácké dovednosti nám byly přínosem ještě v průběhu léta při účasti družiny  na Svojsíkových závodech ve Strakonicích.  Soutěžilo se na trase asi 10 km podle azimutu, doplněné ošetřením a přenosem raněného, kreslením  panoramatického náčrtu, určením  polních rostlin a nakonec v rychlém postavení stanu, rozdělání ohně a vařením  polévky. I když jsme nepostoupili do vyššího kola, měli jsme dobrý dojem z absolvovaného klání. Navíc náš rádce bratr Jirka vynikl tím, že jako dobrý biolog z gymnazijního kroužku profesora Brožíka poopravil zkušebnímu komisaři zaměněné rostliny.

Nevím proč se nedochovaly žádné informace o vodáckém oddílu. Mohu uvést , že jsme během jara 1947 pod vedením bratra Koukola sehnali u koupaliště v Luhu několik  nepotřebných kanoí- neměly zde užití pro nízkou hladinu Otavy. Převezli jsme je na dvoukoláku pod kamenný most, vyspravili dehtovým nátěrem, vnějšek přemalovali a zanedlouho zkušebně brázdili tok Otavy pod budovami ONV. To už s námi chodila děvčata, myslím z družiny Vlaštovek a Anča Janoušková. Proto následující tábor v létě byl u koupaliště v Petrovicích s využitím těchto loděk. Pro mne to byla jedna z posledních vzpomínek na Junáka.

Zase jsme lovili bobříky odvahy v hustém lese, kde údajně byly hroby německých vojáků. Ale jedna příhoda se zde stala skutečně historickou. Bobřík mlčení se často nejlépe lovil na vodě mimo dosah provokatérů. Právě navečer jsem měl dokončit bobříka mlčení a po obědě jsem na vodě projížděl koupalištěm, když náhle náš vedoucí bratr Koukol běžel od velitelského stanu úprkem cca 100m k latrinám. Bohužel nedoběhl a já to celému táboru z loďky ohlásil. Od této události byl pro nás všechny Junáky v Sušici bratr ,,Owens".(vysv.Jesse Owens byl olymp. vítěz v běhu na XI. OH v Berlíně 1936).

Část 3. -  Jaké bylo pokračování

Chtěl jsem se s vámi sušickými Skauty podělit o naše poválečné junácké začátky.Neměli jsme takové možnosti, jaké poskytuje současná doba  hlavně z hlediska vybavení.Vynechal jsem některé detaily o našem vystrojování, od tropických přileb až po skautské klobouky  apod. V roce 1948 se nás značná část sportovců zapojila v organizaci Sokola, především  ve vznikajícím basketbalovém oddílu. My dorostenci jsme se zásluhou tělocvikáře gymnázia prof.Vlčka dostali brzy do družstva mužů a zanedlouho oddíl opanoval první příčku v krajském přeboru. V mužstvu tak působili se mnou například Áda Blahůt, Milan Kotál, Ivan Šubrt i další bývalí Junáci. Ale to, co jsme prožili společně v Junáku, zůstalo navždy v našich srdcích. Dovětkem chci uvést, že jsem se hlavně s našimi vedoucími „RÁDCI“ rád setkával. Vojta Scheinost a Karel Kučera snad odešli do zahraničí, ale s Honzou Kučerou, později konferenciérem konzertující kapely Karla Polaty, jsem si ještě popovídal v Brně, Jirku Koukola navštěvoval na Poliklinice před srazem spolužáků v Sušici „Na letišti“ a s učitelem Karlem Pokorným si dopisoval. Můj bratr Jirka, jako lesní inženýr, se staral o ,,Polesí "kolem Orlické přehrady. Bohužel dnes ani jeden není mezi námi, neboť život v poklusu rychle utíká. Přesto dnes, při pohledu na obraz prof. Mrackého v mém bytě, malovaný z úpatí Svatoboru s pohledem na Kalovy a Anděla Strážce, se mi často před očima zjevují krásná junácká léta v Sušici a v duchu slyším tu naši hymnu- „My jsme ze Šumavy, hoši od Otavy, měj před námi úctu, sejmi klobouk z hlavy."

Ing.Aleš Janák

( v Sušici jsem žil od r.1934 do r.1950 )