Vzpomínka na RNDr.Rudolfa Plajnera

Vzpomínka na našeho třídního Rud. Plajnera /5. 4.1901 - 23. 6.1987/

 /zaznamenal Vlad.Černý – září 2014/

     Setkal jsem se několikrát v Sušici s bývalou žačkou zdravotní školy, kde byl jejím třídním učitelem RNDr. Rudolf Plajner, který také zastával funkci náčelníka Junáka v letech  1946- 1948. Kolem Pražského jara 1968 byl znovu zvolen náčelníkem a na krátkou dobu se opět podílel na činnosti organizace.

Podle vzpomínek jeho žačky byl v roce 1950 přidělen na střední školu  v Gottwaldově-Malenovicích a pak na Vyšší školu sociálně - zdravotní v Gottwaldově. Během 5 let byl překládán na šest škol. V té době to pro nepohodlné režimu nebylo nic zvláštního. Na druhou  stranu však měl možnost oslovit  i ovlivnit více studentů.

Hezké jsou vzpomínky paní Věry Kašparové, provdané Zeinerové, na období, kdy Rudolf Plajner působíl na Vyšší zdravotní škole v Gottwaldově  jako učitel v 50. letech .

     „Náš milovaný třídní pan profesor dr. Plajner nás učil ne nám všem děvčatům oblíbenou matematiku. Přesto nám ale tento předmět dokázal zpříjemnit alespoň humornými průpovídkami. Vzpomínám si, že když byla ve vypočítaném příkladu chyba - s úsměvem řekl: „Milion a ještě trošku“. Na to nikdy nezapomenu.

      Jako třídní profesor byl určitě spravedlivý a měl smysl pro humor. Také si vzpomínám na jeho dobrotu-laskavost, když naše třída měla jet na zimní lyžařský  výcvik do Krkonoš. Bohužel jedna spolužačka si nemohla tento výcvik dovolit z finančních důvodů-byla asi ze šesti dětí. Všem nám jí bylo líto, ale jaké překvapení, když Anička, tak se jmenovala, s námi jela. Teprve později jsme se dozvěděly my spolužačky od paní prof. češtiny, že jí výcvik zaplatil náš pan prof. třídní Plajner.

       Také si vzpomínám na nějaký krátký jednodenní výlet vlakem, jak se také zmínil o věznění v Brně na Špilberku. Utkvělo mně v paměti mučení vězňů, kterým bylo do úst vkládáno kovové vajíčko s dírkami naplněné mletým pepřem, a to musel vězeň vdechovat.

        Smutný zážitek jsme jednou zažily ve třídě, když během vyučovací hodiny někdo zaklepal na dveře. Do dveří vstoupili dva muži v civilu. Pan profesor Plajner viditelně zbledl a jenom nám řekl: „ Děvčata, buďte tady tiše, já vám sem někoho pošlu“. A to byla jeho poslední slova, to jsme ho viděly naposled. Přišla smutná paní profesorka češtiny a už bylo po učení. Pochopily jsme tenkrát asi všechny, co se stalo, a zůstal jenom smutek a nekonečná vzpomínka na něj. Myslím si ale, že v učitelském sboru byl někdo, komu víc důvěřoval a také ta prof. češtiny mezi ně patřila.

        Protože byl skauting zakázán, měla jsem možnost jen na krátkou dobu vstoupit do tohoto hnutí jako světluška, později jako skautka. Po válce ničeho nebylo a já potřebovala skautský kroj. Vím, že maminka mně obarvila bílou košili na pokud možno správnou barvu té pravé skautské, abych měla kroj a mohla se zúčastnit letního skautského tábora v Loučce – situované mezi Luhačovicemi a Vizovicemi.

          Naše vedoucí se jmenovala „Ika“, víc si nevzpomínám. Přes den jsme plnily různé úkoly, také jsme hledaly poklad, Bobříka mlčení, sbíraly maliny, pomáhaly v kuchyni. 

Večery jsme  trávily u táboráku, vyprávěly různé příběhy a zpívaly asi tu nejznámější píseň „ Červená se line záře, oheň, oheň“.

          Jsou to jen úryvky a vzpomínky z mého mládí. Ráda ale na tyhle okamžiky vzpomínám“ .