Vzpomínka br. MUDr. Milana Jindráka na skauting v Sušici v období 1945 – 48

Přišel jsem do Sušice hned v září 1945, abych studoval na zdejším reálném gymnasiu. Sušice byla tehdy plná radosti z osvobození, všude byli Američané, zakládaly se různé spolky. Tehdy byl obnoven skauting. Když jsem viděl první slavnostní pochod junáků Sušicí a shlédl velký táborák v Luhu, neváhal jsem a rozhodl se do Junáka vstoupit. Hlavní vedení sídlilo tehdy v některém domě na náměstí, v prostoru u polikliniky. V kanceláři mne velmi vřele přivítal Vojta Scheinost a přidělil mě k družině Vyder, s rádcem Karlem Kučerou Tapinem a Karlem Pokorným, podrádcem. Šestníkem byl br. Blahout a podšestníkem Ivo Kala. V družině byli dále Kohout, Šubrt,

Rendl, Novák, Janák a další. Začali jsme se ihned scházet. Klubovnu jsme neměli, tak se naše družinové schůzky odbývaly na hradbách za kinem. Později jsme dostali klubovny v suterénu gymnasia. Naši vedoucí byli opravdu kvalitní, i když br. Šerif byl někdy dost drsný.S ostatními družinami jsme se setkávali jen u táboráků a při státních svátcích, kdy jsme pochodovali k pomníku

padlých, kde také mnozí z nás drželi čestnou stráž. Velmi často jsme dělali výpravy do okolí, hlavně proti proudu Otavy, z jejíž vody se v té době dalo vařit, poněvadž byla velmi čistá. V Sušici byl také silný oddíl vodních skautů, ale s těmi jsme se moc nestýkali, poněvadž se vždy tvářili spíše jako ozdobná elita.

My jsme si pořídili uniformy z německých vojenských košil zelenošedé barvy a klobouky jsme si nechali předělat z klobouků německých nebo italských horských myslivců. Šátky jsme měli hnědé se žlutým lemováním. Během roku jsem si udělal potřebné zkoušky a stal se podrádcem v družině vlčat, kterou vedl br. Honza Janoušek. S Vlčaty jsem tehdy tábořil já čtrnáctiletý sám na Prášilech, kde se v té době ještě i střílelo. Dodnes si nedovedu představit, že mi ty šesti a sedmileté chlapce rodiče svěřili! Naštěstí se nikomu nic nestalo. Dodnes si vzpomínám, jak jsme si vařili z konzerv UNRY. Tehdy v nich také bylo koňské maso „Horse meat“, a aby ho hoši jedli, museli jsme název přeložit jako „horské maso“ a všichni si pochutnávali. Jako kuchařky jsme měli Ilonku Fartákovou a Evičku Křížů, které byly o rok mladší než já.

Tak uběhly ty dva krásné roky mého junáctví a přišla doba násilí a útlaku. Junák byl zrušen a mnozí skauti byli pronásledováni režimem. V roce 1967, jsem již jako obvodní lékař ve Volenicích, založil tamní oddíl Junáka a dva roky ho vedl. Když byl opět zrušen, uspořádal jsem ve Volenicích velký táborák na rozloučenou, kterého se zúčastnili skauti ze Sušice, Strakonic, Horažďovic, Volyně a Blatné. Celkem asi 600. Heslem bylo motto : „DRUH CO DRUH V PEVNÝ KRUH, NIKDO NÁS NEZDOLÁ!“ Moje žena tehdy napekla 500 velkých lilií a téměř každý účastník ji dostal na památku s vizitkou s výše popsaným logem. To mi komunisté neodpustili a musel jsem posléze Volenice opustit, odevzdat své lovecké zbraně a byl jsem pak stále šikanován. Moc mne mrzí, že po 89. roce se ve Volenicích již skauting neobnovil.

To bylo pár vzpomínek na krásnou dobu mého mládí prožitého uprostřed bratří v mé milé Sušici. Nikdy nelze zapomenout!

br. Milan Jindrák – Jim, později Tapin