Vojtěch Scheinost - významý skautský vůdce v Sušici

Vojtěch Scheinost
významný skautský vůdce v Sušici

Vojtěch Scheinost (nar. 5.8.1921, zemř. 3.10.1960 v Chille, kde žil) byl významný skautský vůdce v Sušici. Na snímcích vidíme i jeho manželku Idu, roz. Čížkovou. Oba v roce 1948 Československo opustili.

Dopis V. Scheinosta z Reichu r. 1944  ( pozn. : za takovou výpověď byl v případě udání koncentrák nebo smrt).
 Vojtěch byl jako tzv. "ročník 21" a jako student plzeňské mediciny totálně nasazen.

(z archivu rodiny a svolením p. Mich. Šmrhy)

VOJTÍ, MERXBAUEROVI, HEYDRICHIÁDA, V ŘÍŠI, NÁVRAT DO VLASTI, EXIL

( s laskavým svolením a volným zpracováním korespondence  Vojtěcha Scheinosta rodině Merxbauerovým a díky paní Petře Porcalové za poskytnutí korespondence a informace )

Vladimír Černý, květen 2012

            Při hledání životních dobrodružství br. Vojtěcha Scheinosta( Sir, Sirka ) je možno dokreslit velice skromně jeho životní osudy. Jak sám uvádí, tak se do skautského dění zapojil v roce 1936 ve svých 15 letech. Pamětníci a jeho přátelé se na toto období dnes již nepamatují, nebo již zemřeli. Je možno s určitostí říci, že před 2. sv. válkou jako student společně s kamarády vytvářeli skautské – junácké společenství a měli své plány do budoucna. Skautské hnutí se úspěšně rozvíjelo a chlapci i děvčata si mohli užívat volnosti a svobody. To bylo něco pro Vojtu, který si potrpěl na dobrodružství. Období šťastného mládí však nemělo trvat dlouho. Stín počínajícího dravého německého nacionalizmu dopadl i na dění v Sušici, ale i v celé republice. Vojtí, tak mu říkali v rodině, a tak se také podepisoval v dopisech, tuhle dobu prožíval a utvářel si své postoje spolu se svými kamarády. V té době se dostává do Písku, kde studuje na gymnáziu a bydlí u rodiny Merxbauerů – paní Marie – vdově po vrchním kontr. řediteli v Holečkově ulici č. 5 blízko lesa, kterému se říkalo „Amerika“. V Písku Vojtí nachází druhou rodinu a sblížil se i s jejím synem JUC. Karlem – úředníkem jihočeských elektráren. Pevné přátelství vzniká se synem manželů Merxbauerových Karlem, pozdějším právníkem, který v roce 1948 také emigroval.Vzájemné krásné vztahy dokazují dopisy a vzpomínky z obou stran.

            Skauting zpočátku Protektorátu ještě krátce existuje. Pak byl násilně v roce 1940 zrušen. Junáckému slibu je br. Vojta Scheinost věrný i  v této  těžké době, ale ještě si plně neuvědomuje důsledky svého konání. Nemáme dnes přesné informace o jeho protinacistické činnosti. Víme však, že existovala skupina v Sušici i Písku, která byla uskupena kolem Vojty.A nešlo jen o „řečičky“ . Pro případ protiněmeckého odporu měl Vojta uschované zbraně a munici nejen v Písku, ale i v Sušici. V roce 1942 Vojta v Písku maturuje a dochází k atentátu na Heydricha. Dostává informaci o prohlídkách a hledání atentátníků přímo v  ulici kde bydlí. Napětí z maturity a nebezpečí, které hrozí z nálezu zbraní je psychicky i pro silného Vojtu příliš. Přes zákaz vycházení nese ukryté zbraně a munici k místu zv. „Amerika“ a tam vše zakopává. Strach je však stále větší. Druhý den vše vykopává a odnáší k Otavě a hází do řeky. Podobnou hrůzu zažívá i v Sušici, kde má rovněž uschované zbraně. Je z toho všeho psychicky zhroucen, když si uvědomí, co by se stalo, kdyby gestapo našlo zbraně. Tohle byl jeden z okamžiků v jeho životě a jeho důsledky jej budou provázet celý život už i v osvobozené republice.

Vojtěch často veršoval.
Přepis rukopisu z doby okupace:

            Na rtech jen píseň – v očích zář
            a v srdci klid – ne tíseň – osmahlá tvář.
            Do lesů do hor – do širých plání
            Junáků – Skautů československých zní jásání.
            Pod vlajkou na stoupit k slibu
            Přísaháme – že nikdy nezneuctíme
            Ty vlajky naše které obdržíme
            Do rukou našich – abychom je dále nesli
            a i kdybychom sami klesli
            ty vlajky musí vlát – tak budeme  vždy přísahat
            a  pro vlast – mládež pracovat.
            Osud však jinak chtěl – svět se již chvěl
            v základech – a nad zemí vznášel se již mrak
            své zatínal nám v šero drápy v orlice rouše drak
            pomalu, pomalu, ale tím bolestněji – dnové se šinou – a ke zkáze spějí.

            Br. Vojtěch Scheinost jako mnoho dalších mladíků, tzv. ročník „21“, byl nasazen na práci do Německa. Aby se vyhnul práci ve výrobě, píše, že úmyslně ničil zařízení – soustruh a jiné s poznámkou, že není technický typ. Jeho další doškolování ve výrobě postrádalo smysl, a tak se dostal do lazaretu jako ošetřovatel. I když to byla práce v Německu v Lipsku, práce ho jako budoucího lékaře bavila a byl velice oblíben. Právě odtud pochází množství dopisů a díky jim je možno zmapovat jeho život za okupace a jeho protinacistické postoje. V lazaretu byl Vojtěch dost pracovně vytížen. Byly dlouhé služby a značné nebezpečí infekce např. tuberkulózy. Velice vzácně se dostal domů, často kuriózním způsobem, nebo jako doprovod s nemocnými do Prahy. Nejhorší pro něho, ale i ostatní byly ke konci války nálety. Jednou se vrátil z cesty a místo jejich ubytování lehlo popelem. Často si psal více o šaty než o jídlo. Nálety a utíkání do krytu bylo několikrát za den.I zde v Lipsku si Vojta vytvořil okruhy lidí, kteří přispěli svým dílem k ukončení války.

            Po návratu do osvobozené republiky Vojta uvádí, že měl kapitánskou hodnost a obdržel i nějaké vyznamenání za zásluhy  na anglickém velvyslanectví. Vlastnil i darované auto zn. Clipper, které mu posléze odebrali, neb auto nepotřebuje, ale spíše se líbilo nějakému „zvířeti“ na pražském štábu. Potíže a rozčarování nedalo na sebe dlouho čekat. Byla mu dána možnost, že buď může nastoupit do vojenské školy v Hranicích, nebo nastoupit u SNB či k jiné službě. Posléze došlo ke konfliktu. Vojta nazývá nyní nadřízené „ panstvem“, a jen  potvrdil, že si navlékli uniformy s vycíděnými řády, když byla již válka skončena a že nemají práva pobíhat po štábu. Jen stěží Vojta unikl perzekuci a zjistil, že nechce být vojákem v míru. Řekl, že ti staří bačkorové neviděli padnout ani jednu pumu a neslyšeli hukot granátů a teď si hrají na vojáčky. Tím jeho vojenská kariéra skončila.

            Skauting jej však nepustil. Byl jedním z prvních činovníků a znovuzakladatelů skautského střediska v Sušici v roce 1945. Od září 1945 se stává okrskovým velitelem. Postupně však přichází rozčarování z budoucího vývoje a pozvolné slučování s SČM. V roce 1948 emigruje jako řada dalších schopných osobností. Spolu s ním odchází i jeho dívka, později manželka Ida Čížková.

            Další zprávy jsou o jeho životě skromné a zná je jenom nejbližší rodina. Vojtěch Scheinost se v cizině, jižní Americe, rozvedl. Jeho druhá žena byla indiánského původu. Vojtěch se usadil v Chille, kde si otevřel lékařskou praxi. Po vážném zranění byl upoután několik měsíců v sádře na lůžku. Jeho velký kamarád JUDr. Karel Merxbauer ve svém dopise ze Santiaga v roce 1957 píše : cit.: Když jsem Vojtího našel, byl jsem svědkem dalšího z Božích zázraků, poněvadž jinak se to vysvětlit nedá, to co se s Vojtou stalo. Po tom, když ho přejel vlak, ležel přes rok bez pohnutí zabalen v sádře, ještě dnes chodí o berlích, ale při tom je šťasten a spokojen, obklopen lidmi, kteří o něho pečují po tělesné i duševní stránce. Otevřel si řádnou lékařskou profesi a dnes po 3 měsících za ním chodí tolik lidí, že se ani na všechny nedostane. Říkají mu zázračný lékař a on skutečně již také vyléčil několik beznadějných případů, které mu poslali z nemocnice, jako např. 2x rakovina, paralytika a mnoho jiných. Jeho hlavním prostředkem,kterého v léčení používá je jeho naprostá víra a důvěra v pomoc Boží."         

            Při hledání dalších souvislostí s pomocí jeho synovce pana Michaela Šmrhy a tety paní  Zdenky  Klicperové, lze ve stručnosti ještě přiblížit životní osudy br. Sira v exilu v Chille. Vojta po rozchodu s manželkou Idou nesl svůj život velice těžce, což vedlo až k osobní tragédii. Po těžkém střetu s vlakem mohl být jeho život ukončen. Ale osud chtěl jinak. Psychicky a tělesně zničeného se jej ujal jeden pastor. Ten se svou četnou rodinou vstoupil do jeho života. Velice se o něj starali po všech stránkách, když byl Vojta několik měsíců upoután na lůžku. Pastor měl hodně dětí, dceru jménem Encarnación, kterou si Vojta vzal za ženu 27.12.1957.  Jelikož se stal Vojtěch invalidním, tak aby se mohl pohybovat, měl speciálně upravené auto, s kterým často vyjížděl. V roce 1959 se manželům narodil syn Vojtěch / Adalbertio.  Při jedné z vyjížděk měl  Sir nehodu. Střetl se s jiným autem a při převozu zemřel v náručí své ženy 3.10. 1960. Jeho rodina v Chille uvažovala, že navštíví Československo a případně se zde usadí. To bylo v době po největším zemětřesení v Chile 22.5.1960. Komunistické poměry v zemi však tomuto záměru nepřály. Jeho synovi Adalbertimu je nyní přes 50 let a má jistě už  svou rodinu. Bylo by pěkné, kdyby věděl, že na jeho otce  Vojtěcha-Sira vzpomínají skauti v jeho městě Sušici, kde prožíval své dětství.

            Život br. Vojtěcha Scheinosta – Sira, byl plný dobrodružství. Žil pro druhé a byl vždy připraven. Vzpomínejme na něj s úctou. Třeba  se zastavme na chvíli u hrobky rodiny Scheinostů na sušickém hřbitově a vzdejme mu v duchu čest.   

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

       Doplnění ke studiu v Písku :  Ze zápisu v knize 170 let píseckého gymnázia, vydané v roce 1948 je uveden Vojtěch Scheinost jako student 7. a 8. ročníku v letech 1941-1942 jako studující lékařství v Praze. Kniha vyšla v nakladatelství real.gymnázia , Komenského 14 v Písku.