Deník br. Frant. Holečka - Jacka (1945-46)

DENÍK Františka HOLEČKA – Jack 1945-46 Sušice                          
volně zpracováno podle jeho deníku – Vladimír Černý 2011

    21.století. Doba internetu, digitálních foťáků a kamer. Tyhle technické vymoženosti už zná každý školou povinný. Tehdy, před více než 65 lety tomu tak nebylo. Držím v ruce deník Františka Holečka, který už má i podle pachu příchuť starého dokumentu. Díky jeho synovi Františku-Songovi se i  mimo jiných zajímavostí z té doby zachoval. I syn pokračoval později ve skautingu jako vlče, když byla podruhé  tato organizace obnovena v roce 1968-1970 a deník neskončil někde v popelnici. Pokusím se nyní otevřením skautského deníku vyprávět jeho ústy. Není již mezi námi, ale zanechal nám pohled na své dětství a skautskou organizaci krátce po válce.

    „ Vyrůstal jsem v Sušici, kde jsem se také 8.listopadu 1932 narodil. Rodiče měli domek v části města, která se jmenuje „Benátky.“ Poetické místo s množstvím plácků a míst pro naše hry. Bydlí zde i významní lidé, například prof. František Procházka nebo Jan Jáša. Kousek od našeho domu je i velká louka, na které v květnu 1945 tábořila am. armáda. To bylo tenkrát pro nás třináctileté něco! A v té době po válce to začalo. Podobně jako mí kamarádi  jsem zareagoval na nabídku vstoupit mezi skauty.To se stalo 20.června 1945. A tady jsem si zápisem do deníčku poznamenal, že slibuji, že se vynasnažím býti jedním z nejlepších junáků v Sušici. Zde se již podepisuji svou přezdívkou Jack. To bylo v době, kdy jsme ještě neměli svou vlastní klubovnu. Tu jsme získali až počátkem listopadu 1945 díky řediteli gymnázia prof. Ant. Janáka. S jeho synem Alešem, přezdívaným Stopař a dalšími,  o kterých bude ještě řeč, jsme tak měli střechu nad hlavou. Asi jsem měl říci v úvodu, že se naším vedoucím 1.oddílu stal br.Jiří Koukol, který dostal přezdívku Owens. Velitelem okrsku je br. Vojtěch Scheinost-Sir, Dědeček, vedoucím střediska Jan Sedlecký a velitelem oddílu je Jan Kučera-Hiawatta. Junácký slib jsem složil 2.8.1945 a téhož měsíce složil Nováčkovskou zkoušku. a dostal prozatímní legitimaci Svazu Junáků-Skautů, později skutečnou členskou průkazku. Náš oddíl se jmenuje „Hraničáři“ s oddílovým pokřikem“Karara-krakatoua“.

    Vedení deníku má svůj význam a není bezúčelné. Obsah a úprava je součástí „bodovačky“ a já se například v listopadu dostal v družině Lišek s výsledkem 98 bodů  na 5. místo. V něm jsem si poznamenával průběh družinových a  odd. schůzek a akcí. Družinovka Lišek, kde jsem členem,  obyčejně začínala a končila pokřikem  „Inkamalája“. Tak se dělo i v jiných družinách 1.oddílu. Mimo naší družiny Lišek zde byla i družina Vydry, Ostříži, Bobři a Jaguáři, každý se svým pokřikem. V zápisu ze dne 3.listopadu, což byla sobota, vzpomínám na 28.říjen, kde jsem si poznamenal: Je tomu letos 27 let, které nás dělí od památného podzimního dne roku 1918. Tehdy se Národní výbor v Praze postavil v čelo národní revoluce. Československý národ se rozešel s Habsburky a dokonal, co jeho věrní synové připravovali za hranicemi.Vítězně ukončil boj první světové války ze třistaleté poroby, do níž upadl po nešťastné bitvě na Bíle hoře 8.listopadu r.1620. Také my jsme se zúčastnili oslav v Sušici. Sešli jsme se před Scheinostů, odkud jsme pokračovali na Hrádeckou silnici. Tam jsem se zařadili do průvodu a šli pak na náměstí, kde byl proslov.

    V deníku mám zapsány spousty písniček, které jsme zpívali na pochodu nebo při táboření. Vedle písně Červená se line záře se vybavuje píseň „spojenecká“ z 2.sv.války: Tvé modré oči nebo indiánská píseň : Na severním nebi. Nesměly chybět junácké písně : Po bílé silnici skauti jdou v ruce hůl a těžké rance, vlajku nad hlavou, Stály báby u silnice a mnoho dalších i národních písní. Sice jsme se učili ve škole znát dějepis, zeměpis a mnoho dalšího, ale při schůzkách jsme si do deníků zapisovali a rozšiřovali  dál zábavnou formou své vědomosti. Nesměla chybět morseovka,  šifrování a orientace v přírodě, zdravověda, stopování a další. Samozřejmě znám organizaci Junáka, jeho historii, různé důležité adresy. Několik zápisů v deníku je z našich četných výletů. Třeba první byl na hrad Velhartice. Vzpomínky na válku jsou časté, ale už si můžeme vyprávět bez obav vtipy o Hitlerovi a jeho přisluhovačích. Nezapomínáme však na studenty, kteří byli za okupace popravení a účastníme se i vzpomínkových akcí. Na jedné z oddílových schůzek jsem byl spolu s dvěma kamarády Frickem a Láďou ustanoven knihovníkem oddílu, což jsem přijal s radostí. Při těchto akcích jsme před rozchodem spustili družinový a oddílový pokřik. Někdy jsem na schůzkách chyběl, protože jsem chodil do houslí. Jelikož se blížil Mikuláš a Vánoce, byl čas přípravy různých dárků a představení. Jednou jsem představoval čerta. Tahle větší akce a i některé další se odehrávaly v místnosti „V Ráji“, kterou pronajal junákům pan Dvořák. Zvláště v zimě bylo mnoho radosti na oddílovkách nebo družinovkách . Koulování a různé taškařice byly, jak se říká, na denním pořádku. Také jednou jsem si zapsal, že byl Kája Kintzlů pro nějaké neplechy pokárán. Sebekriticky jsem si poznamenal, že jak jsem o Mikuláši dělal čerta, ale že jsem čert sám! Tyhle Vánoce 1945 již byly jiné, než ty válečné.

    Při výletech do přírody, zvláště když vyšlo počasí, to bylo krásné. Hráli jsme hry, stavěli stany, chodili pomocí značek. Jednou si vzpomínám, že při výletu ke Kašperku, kdy jsme se na cestě na palouku utábořili na malý odpočinek a k jídlu, se Tapin při sekání dříví na oheň zranil sekerou do nohy. Prosekl si koženou botu a zranění bylo hluboké. Ošetřili jsme ho a naložili na provizorní nosítka a odnesli jej do Dlouhé Vsi a odtud pak na půjčeném vozíku do Sušice. Všechno dobře dopadlo, ale z výletu na Kašperk nic nebylo. V naší činnosti bylo i mnoho „tajností“, jedna družina sledovala druhou a bylo to pro nás vždycky napínavé. Jednou před Vánoci jsem si zapsal do deníku příhodu s Kájou Rendlů-Balvanem. Ten musel jít za trest do klubovny vlčat přeříkat básničku „Já jsem malé poupě“. Vždycky to však nebyly jenom hry. Po schůzkách byli určeni  někteří na úklid a to se i  někdy drhla podlaha, a tak se to střídalo.
    
Zažili jsme toho hodně, co by stálo za vzpomínání! A není o tom všem psáno v deníku. Za důležitou zmínku stojí zápis o oživení vzpomínek členů na vzájemné přátelství a na radostné chvíle prožité zvláště na táboře u Modravy v létě 1946. S novou chutí jsme se všichni vrhali do práce a tak se nám za necelé dopoledne podařilo uklidit naši starou klubovnu v reálném gymnaziu a udělat v ní opět útulnou místnost, ve které jsme se scházeli. A když jsme tak stáli na prahu společnými silami vyklizené klubovny, přáli jsme si v duchu, aby náš oddíl skutečně vytrval a přispěl svou řádnou činností nejen junáctví, ale i našemu národu. Důležitou částí schůzky byly i volby. Vedoucí oddílu je stále J.Koukol Owens, zástupce J.Janák, rádce L.Kotál. Členové byli zařazeni do dvou družin : Lišky: rádce J.Kortus, podrádce M.Kotál, a skauti Aleš Janák, Frant.Holeček, Emil Kintzl, J.Levec, Toman. Další družina : Vydry: rádce I.Zýka, podrádce nebyl zvolen a skauti A.Blahůt, Karel Kintzl, I.Šubrt, Máslo, I.Kohout .Příslušnost jednotlivých skautíků v družinách se často měnila, někteří odcházeli a noví přicházeli.  Nakonec jsme si zazpívali několik písní. Při družinových a oddílovém pokřiku nám leckomu div nevyhrkly slzy, neboť jsme si všichni s opravdovou radostí v srdci uvědomili, že je to opět ten náš starý dobrý I.oddíl !"
Poznámka: Ing. František Holeček pomáhal radou i pomocí při výstavbě klubovny  v roce 1969 i letních táborech 1969 a 1970.
Zemřel v Sušici dne  20.9.2001