Osobní vyznání "SKAUTEM PO CELÝ ŽIVOT" * Emil KINTZL - 23. 2. 1934

  V Sušici skončila válka příjezdem US armády 6.5.1945 a za pár týdnů byla, po šestileté pauze, obnovena činnost skautské organizace. Náčelníkem střediska byl Vojtěch Scheinost. Já jsem ani chvíli nezaváhal a stal jsem se skautem. První klubovnu jsme měli v altánu na Scheinostovic zahradě. Později pak v suterénu reálného gymnázia. Pan ředitel Antonín Janák byl přítelem skautingu. Tam jsme bylo jako doma! Těch her, uzlů, dobrodružství, výletů s písničkami. Dodnes mi zůstaly v paměti „Stály báby u silnice“ nebo „Tvé modré oči“, „Typeréry“.....Nelze po dlouhých létech na ně zapomenout. Také za starostlivost, obětavost a kamarádství našich vůdců, jen o pár let starších, nutno poděkovat ještě dnes, i když již nejsou mezi námi. První stejnokroje, odznaky, legitimace a hlavně klobouky od pana Živného, to byla paráda!

Rád dodnes vzpomínám na naše tábory. První v Petrovicích u koupaliště propršel, měli jsme jen mnohde potrhané celty po německé armádě a deky. Vydrželi jsme. Druhý byl u řeky Vydry nad Antýglem, kde naše borůvkové knedlíky, uvařené na konci tábora, byly tvrdší tenisáků a přesto jsme je snědli. Nebylo již ničeho jiného a hlad je přece nejlepší kuchař. Další společný tábor se strakonickými skauty na Volyňce byl tvrdý. Celodenní pochod na Javorník a zpět činil 50 km a byl opravdovou zkouškou vytrvalosti a statečnosti.

Smutně vzpomínám na ten, nejen můj poslední, po komunistickém Vítězném únoru 1948.

Tehdy na Šumavě byla zorganizovaná akce „Pomoc skautů na Šumavě“ tzv. „borůvková brigáda“. V sušickém okresu bylo 15 táborů jiných skautských oddílů Junáka. Celkem jich bylo asi na 200. Pracovalo se v lesích, sbírali jsme lesní plodiny apod., ale jen dopoledne. Náš tábor byl zbudován u Vysokých Lávek na pravém břehu Černého potoka (Křemelné), nedaleko Scherlova mlýna. Nákladní auto nám dovezlo prkna – krajinky- na zhotovení podsad, kavalců a táborové kuchyně. My, malí podnikavci, jsme použili i postele z opuštěných chalup, k pozdější nelibosti „zlatokopů“, kteří hledali poklady ukryté po Němcích. Všechna stavení byla již opuštěná a řádně tzv. Národními správci „vybílená“. Postavili jsme si také vysokou pozorovací věž, prosklenou okny z chalup, kde jsme drželi hlídky. Často za ranního svítání jsme pozorovali shrbené postavy s velkými ranci. Byli to odsunutí obyvatelé, kteří si chodili pro svůj zbylý majetek. Někteří cestu přes hranice absolvovali více než stokrát – to jsem se dozvěděl mnohem později. Oni si totiž při odsunu směli vzít věci do 50 kg na osobu. Dovedete se dnes do něčeho takového vžít?

A strachu, co jsem tehdy zažil při nejtěžší skautské zkoušce tří orlích per! Ta obnášela 24 hodin nejíst, což šlo, 24 hodin nepromluvit ani slovo, což bylo horší, ale 24 hodin být mimo tábor nespatřen a pozorovat, co se v něm děje, obzvlášť v noci, to byl pro mou malou duši horor. Po okolí se totiž ještě toulaly a bučely opuštěné a nedojené krávy, všeliké neznámé noční zvuky naháněly strach a ten čas velmi, velmi pomalu utíkal. Ale vydržel jsem.

Vzpomínám na ještě stojící chalupy, dvory, mlýny, hamry, vodní kanály a dnes lituji,že nebyla taková možnost fotografování jako dnes. A ještě něco! Na konci tábora se s námi tři z našich vedoucích po skautsku rozloučili a tehdy ještě snadno „přes kopečky“ opustili zemi, neb dobře věděli, na rozdíl od nás dětí, co naši osvobozenou vlast „hezkého“ od vlády komunistů čeká.

Skautskou organizaci po fašistech zrušili i komunisté. Nahradili ji Pionýrem a SČM, což nebylo nic pro mne i ostatní mnohé skauty. Skautem jsem však nepřestal být. V roce 1968 skaut opět „ vstal z mrtvých“. S kamarádem Honzou Kučerou jsme pomohli k jejímu „vzkříšení“ na Kašperských Horách. Ale ne na dlouho. V roce 1970 byl Junák opět zakázán!Vystřídala jej komunistická doba normalizace. Zřejmě i za toto skautské „vzkříšení“jsem byl vyhozen ze zaměstnání. Nebyl jsem sám a skautem jsem se cítil i nadále. Po sametové revoluci jsem opět pomohl, snad již poslední obnově skautingu v Čechách alespoň radou, časopisy a příručkami, které jsem po celou tu nešťastnou dobu jako oko v hlavě opatroval. Jsem rád, že skauting opět žije i když jiným způsobem, nežli za mých dávných skautských let.

Skautem, vlastně již old či veteránskautem budu až do své smrti. Složil jsem totiž v roce 1946 skautský slib, který se má dodržet a proto jsem i dnes připraven – na všechno!

Ač už toho hodně pamatuji a tělo postupně chátrá, můj mozek ví, že komunisté stále více vystrkují své růžky a skautingu nikdy nefandili, proto Vás všechny skauty i neskauty prosím tím skautským „BUĎTE PŘIPRAVENI!“

Emil Kintzl

učitel z Kašp. Hor, dlouholetý činovník KČT

2009